A kdopak bude další?

19. května 2015 v 14:18 | Světlana Glaserová |  Další články
Že jsem nikdy neuvažovala o tom, že bych se mohla stát spisovatelkou, jsem se zmiňovala už prve. Teď ale, když vidím téma týdne "Z generace na generaci" tak mi to nedá, abych se nezamyslela nad svými vlastními geny a nad tím, jestli ono to nakonec není všecko dočista jinak. Že zkrátka člověk míní a ...geny mění! Mrkající

Když jsem totiž byla malá, bývala jsem ukrutně pyšná na svého tátu, který spisovatelem byl a byl dokonce spisovatelem vědecké fantastiky (teď se tomu říká Sci-fi). Své výtvory publikoval už krátce před mým narozením nejprve ve vědecko-fantastických časopisech a později vydal i několik knih povídek a jeden román. Vzpomínám si, že o jeho tvorbu projevili zájem i na západě a v Japonsku chtěli dokonce natočit podle jedné jeho novely film.

Bohužel, ačkoli měl v šedesátých letech minulého století velmi slušně našlápnuto stát se třeba i světově proslulým spisovatelem, tak si to nakonec sám zkazil tím, že udělal v roce 1968 něco naprosto nevědecky a nepochopitelně nefantastického...Opustil totiž po téměř 25 letech manželství, rodinu (tedy mě a mámu a ségru) a emigroval na zcela opačnou světovou stranu, než bylo v těch letech obvyklé. Emigroval do SSSR!... Emigroval na východ za svou "velkou láskou" a já jsem ho v podstatě od té doby neviděla. Vlastně viděla, ale jenom jednou a na toto setkání bych nejraději zapomněla...Více o něm a o tom všem kolem, jsem napsala v knížce "Rusanda na větvi, aneb pravda o mém otci" (pro kterou zrovna hledám nakladatele)

Nojo no! Odříkaného chleba...Je to tak. Asi je to se mnou opravdu vážné! Napsala jsem na mou duši už další knížku. Jak jsem totiž byla tak rozjetá s těmi "Šmejdy" jako parní lokomotiva, tak když jsem je v říjnu odevzdala nakladateli, nemohla jsem se zabrzdit a najednou mi to psaní začalo chybět a já jsem ještě do Vánoc loňského roku (tedy za dva měsíce) " z jedný vody na čisto" stihla naťukat tu "Rusandu".
Potřebovala jsem jí totiž nutně stihnout do soutěže Knižního klubu, protože jsem nabyla s těmi "Šmejdy" tak silného sebevědomí, že jsem považovala za samozřejmé, že v soutěži nemohu neuspět...Opak se ovšem stal pravdou. Což mě naštěstí tak trochu zbrzdilo a zklidnilo mé náhle přebujelé spisovatelské ego.

Že ovšem i táta ty písmenkové geny neměl v sobě jen tak sám od sebe, ale že je podědil podědovi (mém dědovi - jeho otci), jsem odhalila teprve letos v zimě. Dočista náhodou jsem se totiž zapojila do diskuse o českých legionářích v Rusku (na Face booku) a napsala jsem tam jenom kratičký přípis, že můj dědeček Josef Klička byl taky legionář a byl v Rusku vězněn. No a za pár dnů mi z ničeho nic přistál v PC tento e-mail od pana Štěpána Černouška:

Vážená paní Glaserová,
z Ústavu pro studium totalitních režimů mi ještě sdělili, že mají k dispozici možná vzpomínky Vašeho dědečka. Zároveň mi nějaké informace poslal pan profesor Mečislav Borák ze Slezské univerzity:
"Josefa Kličku máme v naší evidenci perzekvovaných Čechů, tedy pokud je to on: nar. 16. 3. 1890 v Hraběšíně, o. Čáslav. Bohužel máme o něm pouze zmínku z doby těsně před válkou, kdy jej naše úřady vedly jako vězněného v SSSR. Jeho jméno je na seznamu osob vězněných v SSSR k 31. 12. 1938, který se nachází v Národním archivu v Praze, ve fondu Presidium ministerstva vnitra. sign. 225-1202-7, pod číslem 213. Měl tehdy být horníkem v Prokopjevsku na Kuzbase v Kemerovské oblasti a v únoru 1937 měl být zatčen za špionáž, nepřátelskou agitaci a ničení státního majetku, a odsouzen snad na 20 let tábora"

A vzápětí se mi ozval ještě pan Dvořák Jan, Mgr., Ph.D. ze státního archívu a ty vzpomínky mého dědečka mi poslal. Respektive mi poslal naskenovanou celou knihu, kterou dědeček napsal po svém návratu z ruského vězení v r. 1941.

Dědečka samotného si nepamatuji. Byl mi jen jeden rok, když zemřel. Že něco psal, jsem ale věděla od mala. Nijak zvlášť jsem se o jeho psaní nezajímala, domnívala jsem se totiž, že to byly jen nějaké politické články do novin (za které byl na několik let uvězněn po roce 48 i ve své vlasti). Že ale napsal knihu, která byla dokonce publikována a to hned několikrát, tak o tom se doma mlčelo.

Po jejím přečtení jsem ovšem důvod toho mlčení pochopila.

Takže tak! A teď jsem opravdu celá zvědavá a napnutá, kdopak je asi další na řadě? A vzhledem k tomu, že mám čtyři potomky (a ti potomci už mají dalších 6 potomků), tak to by v tom musel být čert, aby ty potvůrky geny, nevystrčily někde zase ta svá tykadla upatlaná inkoustem.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Julie Gyselová Julie Gyselová | E-mail | Web | 19. května 2015 v 16:06 | Reagovat

Moc pěkně napsáno. Přeji hodně štěstí a úspěchů s vaší knihou a s hledáním nakladatele. :) Geny jsou někdy opravdu zajímavá věc, co se týče zájmů a talentů...

2 Světlana Glaserová Světlana Glaserová | E-mail | Web | 19. května 2015 v 16:40 | Reagovat

Děkuji za kladnou odezvu (první na tomhle blogu ;-) )

3 Uraluska Uraluska | E-mail | Web | 24. května 2015 v 15:22 | Reagovat

Je hezké, když člověk takhle zjistí, že to či ono vlastně měl po kom zdědit. Ale on má často. Já měla v dětství na svou rodinu dost neobvyklé zájmy, a tuším dvakrát se stalo, že se nad tím rodiče podivili i před někým z příbuzných a najednou vyplul na povrch příběh o někom z rodu, kdo se takovým věcem také věnoval.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama